Léta šedesátá
Mladí lidé jsou nadšeni. Písničky i texty přinášejí do jejich života radost, životní styl, něco nového s čím se ztotožňují. Je to neopakovatelná nálada těchto let, atmosféra, v které tehdy Combo začínalo.
Začátky
Počátkem roku 1962 Petr Valeš, který se vrátil z Liberce do rodného Pelhřimova, přemýšlel o vzniku nové kapely a čekal jen na příhodnou dobu, jak to vše uskutečnit. S Milou Burianem se znali od školních let, kdy jako kluci společně muzicírovali. Teď už měli oba za sebou praxi z předešlých kapel. Oba byli moderními typy hráčů, kteří měli rádi jazz a swingovou muziku, a na jejich herním projevu to bylo znát. Petr Valeš měl přehled o hudbě, dovedl o ní zasvěceně hovořit a své znalosti a zkušenosti jako klavírista mohl nyní bohatě zúročit. Míla Burian byl jako stvořený pro sólový projev. Jeho hra na saxofon a klarinet s moderním cítěním a frázováním bylo to pravé ořechové, co k budoucímu Combu vždy patřilo. Já se v té době vrátil z vojny, kde jsem v kapele účinkoval jako zpěvák a hráč na kontrabas a cítil jsem současnou situaci jako velkou výzvu.
Seznámili jsme se a za krátkou dobu naše společné schůzky začaly směřovat k jedinému cíli. Založit v tomto obsazení novou kapelu. Často jsme se scházeli jen ve dvou u Valešů doma. Petr u piána a já s kontrabasem jsme nacvičovali nový repertoár. Příchodem Josefa Šlaka se nakonec vyřešila i otázka bubeníka a kapela byla pohromadě. Zkoušeli jsme v té době, kde se dalo. Na Osvětě, doma u Valešů nebo u Burianů a později, kdy Petr Valeš zařídil převoz piana do Městských sadů, převážně v tamní restauraci.
Další problém, před kterým jsme stáli, bylo ozvučení kapely. Nebylo možné v tehdejší době a v našich okresních poměrech přijít do obchodu a vybrat si potřebné zboží jako dnes. O tom jsme si museli zatím jenom nechat zdát. A tak se vyráběly zesilovače, reprobedny i mikrofony podomácku převážně na koleně. Mnohdy tak často vznikala monstra, hlavně reproboxy pro baskytaru, která hlavně při stěhování souboru budila svým objemem a váhou značný respekt. My jsme měli naštěstí Pavla Davida, který byl výjimečně šikovný a schopný slaboproudař. A jen díky jemu byla nakonec pohromadě všechna potřebná aparatura. Naše spolupráce pak pokračovala i v příštích letech, kdy po celou dobu existence souboru Pavel zastával funkci technika-zvukaře.
Půlroční zkoušky a přípravy nové kapely finišovaly, a když souhlasila vedoucí restaurace V Sadech paní Věra Koželuhová s pravidelným vystupováním, mohlo se začít. Ještě výtvarník Zdeněk Vonásek namaloval poutač, který v Pelhřimově na tehdejším Mírovém náměstí zval na první odpolední čaje:
RESTAURACE V SADECH, PRAVIDELNĚ KAŽDOU NEDĚLI ODPOLEDNE,
HRAJE COMBO CLUB.
Tak začala doba Comba V Sadech, na kterou pamětníci nostalgicky vzpomínají dodnes.
Sady
Výběr restaurace V Sadech se ukázal jako naprosto správná volba. Tato malebná secesní stavba z druhé poloviny 19.století lákala svým příjemným vzhledem k návštěvě a k posezení alespoň na jedno orosené. Společně s blízkým letním altánkem, lavičkami, tenisovými kurty a protékající říčkou Bělou patřila neodmyslitelně ke koloritu Městských sadů. Do restaurace se vcházelo přes dřevěnou venkovní terasu do chodby, na jejímž konci bylo sociální zařízení a sklad. Vlevo byla myslivecká klubovna, naproti pak výčep s malou kanceláří a dále pak taneční sál s pódiem, kde se konaly čaje a hrála hudba. Vchod do sálu byl přes terasu, kde se v letních měsících sedávalo a při otevřených oknech se poslouchala muzika. V zimě se topilo ve velkých stáložárných amerických kamnech, která přes slídová okénka barevně pomrkávala, sálala teplo a tak umocňovala příjemnou pohodu v sále. Pan Koželuh za výčepem, jeho paní obsluhovala hosty na sále, pan Homolka vybíral vstupné a staral se o pořádek a kapela Combo. To bylo obsazení na několik let dopředu.
A vláček se rozjel
Netrvá dlouho a do Sadů se začíná chodit nejen na procházky s kočárky a dětmi, na rande, ale teď už i na Combo club.
Kapela pravidelně každou neděli začíná melodiemi Charlieho Parkera, Richarda Rodgerse, Jerome Kerna, George Gershwina nebo Duka Ellingtona a nesmí chybět skladba Billy Strayhorna „ TAKE THE A TRAIN,“ která soubor provází jako znělka. Hrajeme jazz, swing a blues a samozřejmě nesmějí chybět aktuální písničky Karla Mareše, Jiřího Bažanta, Ladislava Štaidla, Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Koncem roku přichází první personální výměna. Na místo Josefa Šlaka přichází Jiří Slanina, který jako swingový bubeník neměl v té době v okrese konkurenci. Navíc byl i dobrý zpěvák, a tak do souboru přišla osobnost i kvalita, kterou na tomto postě soubor potřeboval To už bylo velmi slibné obsazení a výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Kapela se začíná sehrávat a její popularita pomalu přerůstá hranice města i okresu. Perfektní atmosféra a prostředí, dobrá muzika a moderní písničky, to všechno dohromady dělá ze Sadů vyhledávanou zábavu. V souboru v této době ještě krátce působí trumpetista Vladimír Varvažovský.
V létě 1963 přijíždí Combo natáčet čs.rozhlas z Českých Budějovic. K tomuto účelu bylo vybrané jeviště v Městském divadle v Pelhřimově. Pro dotáčení zpěvu se pak dlouho hledalo vyhovující místo. Nebylo tehdy k dispozici dozvukové zařízení a tak nejvíce vhodný objekt s přirozeným echem, hallem a možná i chorusem, bylo vybráno pánské WC. A tak jsem nakonec písničku „Ty nejsi šťastná“ nazpíval tam. Další úsměvná historka se váže na naše účinkování v Českých Budějovicích, kam jsme byli pozváni na 1. jazzový festival, který se konal v r. 1964. Těšili jsme se na naše první velké koncertní vystoupení, chtěli jsme si dokázat, že na to máme. Na jevišti byla, jak to bývá, velká nervozita. Jiří Slanina si ještě kontroluje bicí, aby vše bylo na svém místě. Roztahuje se opona, světla, začínáme hrát úvodní takty první skladby.. Ale ouha, opona s sebou táhne i velký buben, který se zachytil o její okraj. Nakonec všechno dobře dopadlo, ale měli jsme antré, jak se patří. Vzpomínám si, že jsme se při jiné akci vraceli pro saxofon, který si Míla Burian zapomněl, já zase při jiné příležitosti noty… Určitě toho bylo více, co by stálo za zmínku.
Odchody a příchody
Účast na festivalu byla pro nás velkou motivací a pobídkou do další činnosti. Vystupovali jsme při různých kulturních a společenských akcích města. Pravidelně jsme doprovázeli zpěváky na okresních soutěžích, vystupovali s námi hosté z Prahy: Josef Zíma, Karel Hála, Judita Čeřovská, Edita Štaubertová, Míla Procházková aj. Za zmínku ještě stojí opakované pořady Jazzu a poesie v režii Zdeňka Vonáska a společné vystoupení s tehdy populární dívčí skupinou „Slávinky“ v Milevsku. Přichází nová vlna twistu a v Pelhřimově mají za sebou první vystoupení big-beatové skupiny. V r. 1965 odchází zakladatel souboru Petr Valeš a jeho místo zaujímá Stanislav Teisler, technicky dobře vybavený klavírista, skvělý čtenář z listu, který se brzy zadaptoval v kapele a stal se jejím velmi platným hráčem. Novým kapelníkem a lídrem Comba se stává Míla Burian.
Opět se pilně zkouší a tak V Sadech zní nejen světové melodie známé z podání Elvise Presleyho, Engelberta Humperdinga nebo Paula Anky, ale i skladby Acker Bilka a Louise Armstronga. Hlavní repertoár však tvoří písničky známé z podání Karla Hály, Karla Gotta, Waldemara Matušky, Václava Neckáře, Petra Spáleného a dalších našich zpěváků. Kromě neděle se pro velký zájem V Sadech začíná hrát i ve středu večer od 19 hodin. Že jsme měli své věrné a početné fanoušky, potvrzuje i městský měsíčník Zpravodaj, který píše v únoru roku 1965, že místní restauraci V Sadech navštěvuje více než sto mladých lidí.. A to už na kontrabas přichází Zdeněk Bednář. Já jsem se hlavně věnoval zpěvu a začal hrát na basovou trumpetu. V kapele také krátce hostuje zpěvák a kytarista Antonín Vejběra, který v té době sloužil jako voják v Pacově. O rok později přichází do souboru talentovaná zpěvačka Jarka Cinková, která se vrátila z ročního angažmá v divadle Alfa v Plzni. Její příchod znamenal nejen kvalitu, ale i obohacení repertoáru o písničky Marty Kubišové, Heleny Vondráčkové, Evy Olmerové a dalších. Společně pak soubor vystupuje v Městském divadle 8.11.1966 v pořadu „Vracejí se k nám,“ ve kterém účinkovali pelhřimovští rodáci, členové pražských divadel, Otomar Krejča, Iva Janžurová, Jiří Lír a Milan Karpíšek. V roce 1967 odchází Jarka Cinková na mateřskou a střídá ji neméně dobrá zpěvačka, její sestřenice Květa Cinková, první dáma naší kapely, jak jsme ji často uváděli publiku. Byla příjemným oživením a svým zpěvem a milým vystupováním se natrvalo zapsala do vzpomínek Comba. Přibližně v této době do souboru přichází kytarista Petr Plachý. To už Zdeňka Bednáře střídá baskytarista Karel Šoupal, spolehlivý a dobrý muzikant, s citem pro vedení basové linky, který odehrál v kapele téměř šest let. Na podzim v tomto roce jsem začal studovat zpěv na Lidové konzervatoři v Praze. Její studium bylo velmi přínosné nejen pro moje tehdejší působení v kapele, ale i pro moji budoucí činnost hudebníka z povolání. 12.března 1968 soubor doprovází V Sadech 1.ročník Okresní soutěže zpěváků. V létě se pak konají Mírové slavnosti na Maratoně a 8. října se uskutečňuje v Městském divadle 1.ročník „Zlaté brány“, soutěže zpěváků tanečních písní Vysočiny.
Od swingu k pop-music.
Celková situace v kultuře v těchto letech byla velmi příznivá pro všechny žánry, hudbu nevyjímaje. Od r. 1964 se každoročně v sále pražské Lucerny pořádají jazzové festivaly, další rok přijíždí do Prahy Louis Armstrong a později Ella Fitzgeraldová. Byla to doba, kdy komunistické vedení státu dalo všem poměrně značnou volnost. Ale nic netrvá věčně a přichází rok 1968. Přibližně v této době se orientace kapely začíná měnit, Žánrová pestrost a styl nových písniček je čím dál ovlivněna beatovými skupinami. Prosazují se beatové melodie a Combo na tuto změnu musí reagovat. Proto se v kapele objevuje basová a elektrická kytara, zkouší se využití klavifonu a elektrických varhan, modernizuje se a mění se rytmický styl a doprovod kapely.
V roce 1968 v kapele krátce působí trumpetista Borek Mencl a odchází Jiří Slanina, který však v kapele příležitostně alternuje podle potřeby. Na krátkou dobu usedá za bicí nástroje Josef Prchal, kterého později střídá Milan Žoudlík. Následující srpnové události nepřináší naši zemi na dlouhá léta nic dobrého. Za zmínku stojí, že na podzim 8.října kapela doprovází 2.ročník Zlaté brány a 28.října se konečně otevírá nová budova ZK ROH Máj. Bubeník Milan Žoudlík koncem roku ještě V Sadech zpívá písničku „Já se vrátím, nemusíš se bát“ a následující dny se dovídáme, že emigroval. Rychle se shání náhrada a tak nastává čas Františka Langera, ortodoxního beatového bubeníka, který se brzy vypořádal jak s nároky, tak i s repertoárem a byl na další roky platným členem souboru. Přibližně v této době jsme v kapele přivítali kytaristu Vladimíra Pavlovského a později Tomáše Vratišovského, oba hráče s beatovou praxí. 16.3.1969 soubor doprovází soutěž zpěváků v sále ZK Máj v Pelhřimově a v letních měsících pak účinkujeme v mezinárodním Junior kempu v Živohošti na Slapech. Převážně však kapela působí V Sadech, příležitostně v ZK Máj a opět doprovází 3. ročník Zlaté brány v Městském divadle v Pelhřimově.
